Román do roka a do dne

dragonExhumovala jsem svůj nejstarší příběh a resuscitovala ho v podobě výzvy na Facebooku, kdy je mým cílem (a spolu se mnou i řady dalších lidí) napsat do konce roku román.

Daří se mi střídavě, někdy lépe, někdy hůře. Nejlépe, když hodně cestuji, to toho obvykle napíšu nejvíc.

Dneska jsem dostala chuť na kreslení a vybrala jsem jednu z postav, a když už tu mám ji, přidám k ní několik zákulisních informací.

Oním nejstarším Zombíkem, který se mi tu povaluje je příběh Srdce draka, který jsem tvořila především mezi lety 2002 – 2006 (dneska už si nejsem jistá, kdy jsem ho opustila jako brak). Celkem jsem tehdy nadatlila184 964 znaků a dostala se přibližně do poloviny plánovaného rozsahu díla.

Nejen, že jsem psala fantasy o dragonýrce, která především hledá velkou lásku na celý život, ale vytvořila jsem i celý svět, včetně map, dvou písem a jednoho jazyka, dala mu mytologii, minulost a několik dalších vedlejších příběhů.

Letošní exhumace si vyžádala spálení mnoha mostů. Především vidím, jak velkou cestu už jsem překonala a nakolik jsem se vyvinula (coby autor i člověk).

Momentálně jsem dosáhla hranice 85 024 znaků, píšu od prvního ledna roku 2015. Co se týká překonané části, jsem přibližně ve třetině děje, který jsem z větší části překopala, protože už nechci psát to, co jsem tvořila v nácti.

Ale nepochybujte o tom, že zmizí romantika, já si ty vztahy prostě musím nacpat všude 😉

dar

kentaur Dar (v původní verzi skvrnitý kůň Strakáček)

Co se ovšem hodně změnilo, je můj pohled na kentaury. V nové verzi příběhu už rozhodně nejsou lidmi naroubovanými na koňská těla. Změnila jsem jejich vzhled, chování i úlohu.

Koneckonců to dokládá i uvedený obrázek Dara. Kentauři mají pobyhlivé uši, méně lidskou tvář a jsou srstí porostlí úplně celí.

A protože mám dnes sdílnou náladu, níže si můžete přečíst malou ukázku.

***

Před nimi se náhle objevila říčka. Hladina byla klidná jako zrcadlo, ve kterém se odráželo polední slunce.

Dar nepotřeboval pobízet. Do proudu vklouzl bez jediného šplouchnutí. Dno říčky pokrýval zlatavý písek, a tak se kentaur uprostřed zastavil, zahrabal přední nohou, až kapky zasáhly Arise na břehu. Dar se potom důkladně rozhlédl kolem sebe, aby na okamžik polevil v ostražitosti a nabral chladivou vodu do širokých dlaní jako do misky.

Měl velkou žízeň, protože vodu nabral ještě několikrát. Nakonec si pocákal obličej, který nebyl ani lidský, ani zvířecí a mokrýma rukama přejel krk i zátylek.

Pak ladně vyšel na protější břeh a Debra mohla sledovat divadlo, které zatím předváděl Arisův hnědák.

Jakmile se jeho kopyta jen přiblížila k vodnímu živlu, zarazil se a navzdory všem pobídkám zacouval zpět na břeh. Aris jej k vodě dotlačil několikrát, ale nikdy se mu nepodařilo přinutit kentaura udělat ten poslední krok, který zbýval k prolomení veškerého jeho odporu. Tak přišel na řadu bičík.

Hnědák řeku překročil žíznivý a bohatší o několik šrámů.

Cesta se před nimi ztratila, ale tady na tom už nezáleželo. Lesanka představovala bránu do skalního města, kde čekal cíl jejich cesty: merlonové plody. Merlony už rostly jen na několika posledních místech v říši. Jejich kvalitní dřevo je dovedlo ke zkáze. Nebýt chrámů Gaky a královského zákazu, pravděpodobně by z obrovských stromů zbyly jen příběhy a vzácné kusy nábytku.

Když Debra zhluboka nasála vzduch, cítila slabě nasládlou vůni merlonových květů. Nastal čas, kdy se mezi laločnatými listy objevují bílé květy a lákají na sladký nektar a loňské prody padají zralé k zemi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *