Žal posledního z nesmrtelných

O lahvičku Miruvoru 2008

Dosažené umístění: 7. místo

Povídka na motivy Pána prstenů, pravděpodobně by se dala zařadit mezi fanfikci, ještě pravděpodobněji mezi ubulené limonády. Hlavními postavami jsou Legolas a Arwen, více posuďte sami.

Můj velký dík patří Drakobijcobijcovi, který mi poskytl velmi cenné rady co se překladů týká, i co souvisí se zákonitostmi Středozemě. Vážně moc a moc děkuji!

**********************************

Na východním obzoru pomalu rudly červánky v očekávání nového dne. Malé tábořiště skryté na loučce mezi velkými stromy pozvolna ožívalo. Legolas pustil koně, aby se napásli, Arwen zatím v kotlíku nad ohněm ohřívala vodu na čaj. Občas přiložila do chtivých plamenů drobné polínko, mezitím pozorovala koně a elfa, jenž se pružně proplétal mezi zvířaty v zápalu rozverné hry. Linta, jeho hřebec, do něj několikrát šťouchl jemným čumáčkem, snad aby si vynutil větší pozornost. Legolas jej poplácal po krku a zaryl prsty do jeho dlouhé černé hřívy zvlněně spadající přes zlatavý krk. Hřebec slastně přimhouřil oči, zjevně zcela spokojený s celým vesmírem. Elf k němu tiše promlouval, obě klisny zatím uždibovaly stébla z bohatého koberce svěžího trávníku.

***

Dokořán otevřená stará okna vpouštěla do muzea svěží ranní vzduch, který se jen velmi neochotně mísil s tím původním, lehce zatuchlým.
Legolas procházel hlavním sálem a upíral při tom zrak na impozantní sochu z bílého mramoru. Představovala dávno mrtvého krále v životní velikosti, na jehož vládu si dnes vzpomněl jen málokdo. Vlastně… byl jen pouhou legendou, ve kterou věřilo jen pár bláznů. Na štítku u jeho nohou stál hrdý nápis ARAGORN.
Legolas se před ním na okamžik zastavil a pohlédl do slepých kamenných očí. Co si v tu chvíli myslel, zůstávalo pro těch pár prvních návštěvníků, které nezvyklý pohled upoutal, záhadou. Vysoký tmavovlasý muž s lehce fantastickým zevnějškem se zrakem vpíjí do mrtvé sochy s důvěrou, s jakou by mohl promlouvat pouze k nejbližšímu příteli.
Jako by sám opustil podstavec, smetl ze sebe smítka prachu a divil se, v jakém světě se to ocitl.
Po chvíli, jež trvala pouhých několik minut, ale Legolasovi připadala jako dlouhé věky, lehce kývl hlavou a vyšel starodávnými dveřmi do ruchu moderního velkoměsta, kde ho ihned pohltil uspěchaný dav.
Nechal se jím unášet jako lístek proudem silné řeky, aby o několik bloků dál vplul do historické budovy, dnes přestavěné na střední školu.
S šelmí ladností vyběhl prošlapané schody a přesně se zvoněním vešel do učebny dějepisu, kde už ho očekávali studenti nejvyššího ročníku.
Ihned na sobě ucítil mnoho pohledů, které ho ovšem nedokázaly vyvést z rovnováhy. Studenti se dali do neochotného vstávání, ale Legolas mávl rukou, že tento pozdrav nevyžaduje, za což mu byli jistě mnozí vděční, soudě dle těžkého klesání zpět na židličky.
„Dobré ráno,“ pozdravil je. Bylo skutečně brzy, mnozí z přítomných neustále zívali a Legolasova svěžest v porovnání s nimi bila přímo do očí. Sám se při tom cítil unavený jako štvané zvíře. „Jmenuji se Legolas a škola mě požádala, abych po dobu nemoci zastupoval vašeho učitele.“ Lehce se ušklíbl. Nechtělo se mu sem, ale kolegové, v čele s jeho dlouholetým kamarádem Paladinem, ho přemluvili. „Ukažte mi prosím učebnici a stranu, kde jste skončili,“ promluvil a dal se při tom na pouť k nejbližší studentce, která mu hned ochotně ukázala poslední stranu jejich výkladu.
Ošil se, když spatřil neumělou ilustraci zobrazující „prince z Temného hvozdu“. Dotyčná studentka k ní přičmárala několik srdíček.

***

Voda v kotlíku konečně začala vřít, dívka ji odstavila a ponořila do ní několik sáčků čaje. Legolas poplácal Lintu po plecích a vrátil se k ohni. Spokojeně se posadil na stoličku vedle Arwen. Ta mu podala plechový hrnek s kouřícím čajem. S díky jej přijal a zabodl své šedomodré oči do dálky.
Arwen chvíli mlčela, dívala se stejným směrem, potom se odhodlala k prolomení ticha rušeného jen občasným zafrkáním některého z koní. „Nad čím přemýšlíš?“
„Cítím moře,“ promluvil, aniž by odtrhl pohled od snivých dálav.
„To je ještě daleko. Ještě několik dní.“
„Já vím,“ přikývl.
„Co tě trápí?“ pozorovala ho starostlivě, jako by snad z jeho neměnné tváře mohla něco vyčíst.
„To nic, Arwen,“ odbyl ji, položil hrnek na zem a pustil se do balení věcí.
„Jak myslíš,“ zašeptala pro sebe a krátce si povzdechla.

***

Napřímil se, přejel pohledem všechny přítomné a začal s výkladem. Snažil se nezabíhat do zbytečných podrobností, ale příliš se mu to nedařilo, soudě dle narůstajícího ruchu ve třídě.
Když občas uchopil křídu, aby na tabuli načrtl genealogii rodu některého z přítomných v Elrondově radě, nebo prostě jen v rychlosti načmáral znaky uvedené na Prstenu, slyšel šelest přelétajících papírků. Šepot a tichá mluva znuděných mladých lidí ho rozčilovala, ačkoliv si ji příliš nepřipouštěl.
Stále tu sedělo pár studentů, kteří ho poslouchali, cítil jejich zaujaté pohledy, i když některé z nich jistě přetrvávaly díky Legolasově zevnějšku.
Ke konci hodiny se mnozí ani nesnažili tlumit hlas.
Ve chvíli, kdy se několik dívek začalo hlasitě bavit o elfí kráse a fámách o jiných jejich kvalitách, položil Legolas křídu. Navenek působil nadále zcela klidně, ale jak si stačila jedna z dívek všimnout, oči mu plály hněvem.
„Alasailar!“ Nadechl se, snad k dalšímu výkřiku, který ovšem už zůstal nevyřčený. Snad si uvědomil, že použil jazyk, jenž je dávno mrtvý, snad mu připadal hloupý jeho výbuch hněvu.
„Alasailar lá nantë, ere harjantë lenca ósanwë*, “ odpověděla mu tmavovláska s šedomodrýma očima. Zcela pohotově, zcela přirozeně.
„Manen…? Eljë quéta?!“ podíval se na ni, náhle bez jediné známky předchozího rozčílení. A v tu chvíli zazvonilo. Překvapení studenti se ze židlí zvedali jen velmi pomalu, takže bylo jasně rozumět dívčině odpovědi: „Ano, mluvím.“

(*Nejsou hloupí, jen omezení.)
***

Lehce se vyhoupla do sedla a ohlédla se, právě v čas, aby spatřila Legolase, svižně vyskakujícího na Lintův hřbet. I on, jako ostatně každý elf, jezdil na neosedlaném koni, alespoň se to tak říkalo ve všech legendách.
Arwen dloubla Elerínu do slabin. Klisna se rozešla pomalým korkem. Legolas srovnal svého hřebce po Arwenině boku.
Dívka se na něj zdráhavě podívala, na rtech jí zahrálo nejisté pousmání. Legolas jí úsměv vrátil, ale jeho tvář se nerozzářila jako pokaždé, tentokrát připomínala jen posmrtnou masku, ztuhlou a bez života. Odvrátil pohled a zabodl jej opět kamsi k obzoru.
„Co se děje, Legolasi?“ dodala si po chvíli odvahy.
„To nic,“ znovu ji odbyl.
„Já… jen mám pocit, že se mi poslední dobou vzdaluješ. Jako by tě už nebavilo se mnou hledat konec Velké řeky.“
„Baví, vždyť víš, že jsem nesmírně rád ve tvé blízkosti. Jen mne napadlo, co bude, až ten konec nalezneme…“
„Co by se mělo stát?“
„Arwen, oba víme, že tohle není navždy, s tímhle jsme už odjížděli…“
„Legolasi…“ zašeptala jeho jméno, jako by chtěla slyšet, jak vlastně zní. „Odešla jsem z domova. Odešla, a to navždy. Nechci vidět rodinu, nechci pokračovat ve studiu. Doma už jim nechybím. Postavili mě před volbu a já si zvolila…“ tajemně se pousmála a v očích ji začaly pálit slzy.

***

Posadil se na kraj v nejvyšší řadě, hned vedle tmavovlásky. Možná to byla náhoda, možná něčí škodolibý úmysl, že na ně zbyla právě tato místa.
Kinosál potemněl, Legolas se zády zabořil do měkkého polstrování sedačky a upřel zrak na začínající reklamu zobrazující draka, jak svým horkým dechem suší vlasy nějaké prsaté elfce.
Asi za deset minut reklamy utichly a film konečně začal. Nejdřív se objevilo známé varování poukazující na autorská práva, potom nápis, jehož hlavním obsahem bylo vyrozumění, že následující dokument se zakládá na nejnovějších vědeckých poznatcích a objevech.
Bez jakýchkoliv dalších pomlk následoval obraz vysokého dlouhovlasého blonďáka pobízejícího neforemného bělouše. Kýčovitý altán v pozadí měl zjevně představovat Roklinku.
Legolas raději zavřel oči a otevřel je teprve ve chvíli, kdy zaslechl své jméno.
„Legolasi,“ šeptala jakási vnadná tmavovláska se špičatýma ušima.
„Arwen,“ odpovídal jí vysoký blonďák.
„Legolasi… mé srdce bude vždy patřit jen tobě… Ale nevím, zda je to množné.“
„Proč? Udělal jsem snad něco…“ pohlédl na ni jako na něco odporného.
„Ne. Otec mě přislíbil…“ blonďákovy oči dychtily po odpovědi, „Aragornovi.“
Blonďák svěsil ramena. „Být to kdokoliv jiný, tak jeho srdce proklaje můj šíp… Aragorn je můj přítel…“
„Já vím a je mi to líto,“ pohladila ho Arwen po tváři.
„Musím jít,“ zašeptal, otočil se, ale elfka ho chytila za rameno, otočila jej zpět a vtiskla mu vášnivý polibek.
V tu chvíli se Legolasovi udělalo zle. Zhluboka se nadechl, zavřel oči, ale odporný obraz ne a ne vytěsnit z mysli.
„Pane profesore? Je vám něco?“ zeptala se tmavovláska po jeho boku. Horší chvíli si vybrat nemohla. Legolas jen zavrtěl hlavou, pružně vstal a rychlými kroky se vydal k východu a odtud dál, přímo k toaletám, kde za sebou práskl dveřmi. Opřel se o chladivé kachličky, po chvíli po jejich povrchu sklouzl do podřepu.
Z chodby zaslechl tiché kroky. Klika se pohnula a on si zakryl tvář dlaněmi.
„Pane profesore?“
Zavrtěl hlavou, jako by ji chtěl odehnat. Nenechala se. Malými krůčky přistupovala blíž a blíž…
„Pane profesore… Legolasi,“ dodala si odvahy.
„Nic mi není,“ zamumlal, ale z jeho hlasu zazníval pravý opak.
„Není vám dobře? Nebo to ten přiblblej film?“ dřepla si opatrně k němu.
„Alasailar…“ rychle si promnul oči. „Copak jsem někdy, byť jen jediným slovem, naznačil, že by mě Arwen přitahovala?“ dívka se neznatelně ošila. „Nebo snad vypadám jako blonďák?“
„Vy – ty, jsi skutečný?“ odtáhla se od něj kousek dál. Cítil její zkoumavý pohled.
Vstal a zavrtěl hlavou. „Snad bys tomu nevěřila?“
„Věřila,“ zašeptala fascinovaně.
„Proč?“ odváži se jí konečně podívat do očí. Snad se doteď bál, že jej označí za blázna, kterým si chvílemi skutečně připadal být.
„Tvoje oči. Je v nich něco… Já nevím… Jsou hluboké a moudré, jako by se v nich usadily zkušenosti celých věků… Když přijdeš do místnosti, jako by se celá rozzářila. Máš lehce zašpičatělé uši, i když to šikovně skrýváš a pohybuješ se příliš… ladně,“ usmála se.
„Co o tom víš?“ přemáhal děs, který ho popadl, protože měla pravdu, naprosto ve všem.
„Nic, jen to, co mi řekli rodiče. To oni mě naučili tvůj jazyk…“
„Byli elfové?“
„Ne… jen milovali historii. Říkali, že v ni mám věřit a její odkaz si mě jednou sám najde. Ani neví, jak byli blízko od pravdy,“ pousmála se. „Jen by mě zajímalo-“ nedopověděla, protože se otevřely dveře a v nich stálo několik jejích spolužáků. Nejdřív se zatvářili překvapeně, ale když je míjeli, neodpustili si několik uštěpačných poznámek.
„Arwen, nemusíš si brát příklad z toho filmu!“ zakřičel jeden z nich.
„Půjdeme,“ navrhl Legolas a dívka mlčky přikývla.
Vrátili se na svá místa, film zatím poskočil o notný kus dopředu. Filmový Legolas už zase vyznával filmové Arwen lásku. Snad už naposledy, protože podle všeho se schylovalo k její svatbě s Aragornem.
Pak několik záběrů na rádoby šťastné novomanžele, smutný elf stojící v povzdálí a jeho odplutí na Západ, do země neumírajících.
Nakonec se to peklo v podobě školní akce dalo docela snést.

***

Večer se utábořili nedaleko řeky. V rákosinách ševelil vítr a voda svou průzračností připomínala broušený křišťál. Arwen neodolala a vykoupala se. Nahá vklouzla do chladivých vln. Nechala se chvíli unášet lenivým proudem, který z ní vysával veškerou únavu a celá Anduina k ní tiše promlouvala.
Po chvíli vyklouzla ven, kolem ramen si připnula šedozelený plášť se zdobnou sponou. Posadila se na kraj, kotníky si nechala omývat vlnkami a svou bledou pleť vystavila zapadajícímu slunci. Očima bloudila po klidné hladině, nakonec zkusila dohlédnout na protější břeh. Zdál se tak vzdálený… nekonečně daleko.

***

Legolas se plně ponořil do práce, s pečlivostí sobě vlastní jemnými nástroji odstraňoval nánosy bahna z přilby, která patrně patřila některému z Rohirů.
Čas pro Legolase ztratil význam a s ním i lidé, kteří se pohybovali kolem něj. Občas se některý z nich na okamžik zastavil, zvědavě mu nahlížel pod ruce, kde se pomalu, ale jistě, objevovalo korozí zničené zdobení. Nevšímal si jich o nic víc, než pohybujících se rafiček velikých nástěnných hodin.
O to větším překvapením pro něj byl zvuk tichých kroků. Dnes už je jednou zaslechl. Neodtrhl oči od práce, ale při tom pozorně sledoval příchozího.
„Dobré odpoledne, Arwen,“ pozdravil ji, když cítil, že stojí přímo za ním.
„Dobré odpoledne,“ vrátila mu poněkud zdráhavě.
„Co tě ke mně přivádí?“ odložil nástroje a otočil se k ní.
„Chtěla jsem s tebou mluvit,“ sklopila oči.
Chviličku si ji zkoumavě prohlížel, přesně tak, jak to umí jen elfové, zrakem plným zájmu a přátelství, potom pružně vstal, pokynul jí, aby jej následovala a zavedl ji k sobě do služebního bytu.
„Tady bydlíš?“ rozhlížela se kolem sebe.
„Ano,“ přikývl krátce a nabídl jí židli. Vděčně ji přijala, Legolas se posadil proti ní.
Pousmála se. „Čekala bych spíš palác… Veliká okna, hodně květin a hlavně… světlo.“
Jen se na ni usmíval.
„Máš krásný úsměv,“ uklouzlo jí. Začervenala se a střelila po něm vyplašený pohled.
„Čemu vděčím za tvoji milou návštěvu?“ zeptal se, jako by vůbec neslyšel její předchozí kompliment, snad, že ji nechtěl uvést do ještě větších rozpaků.
„Potřebuji se na něco zeptat.“
Krátce přikývl.
„Jak to, že jsi neodplul… Vždyť se to všude píše,“ vyhrkla. „Promiň, nic mi do toho není,“ zvedla se a chvátala ke dveřím. Legolas pohotově vyskočil na nohy, zachytil ji za zápěstí. Dívka se zastavila a chvíli mu hleděla přímo do očí. Motala se jí z toho pohledu hlava, měla pocit, že se topí v záplavě jasné šedi. Elf ji při tom neustále lehce tiskl zápěstí. Cítila, jak jí buší srdce, jako by mělo každou chvíli prorazit žebra a vyskočit ven. Musel to cítil, musel vnímat její rozpaky. Povolil sevření a odtrhl oči.
„Zůstaň,“ šeptal s tváří obrácenou ke zdi.
„Nechci ti ubližovat…“
Jen zavrtěl hlavou. „Ještě nikomu jsem to nevyprávěl. Snad proto, že se nenašel nikdo, kdo by mi naslouchal… Skutečně jsem měl odplout, společně s Gimlim. Země neumírajících na nás čekala, ale nebylo nám dopřáno stanout na jejích březích.“ Zvláštně se mu leskly oči, když mluvil. „Byl to nádherný den, přesně jako stvořený pro dalekou pouť do Valinoru. Mořská hladina zrcadlila slunce a v plachtoví křičeli racci. Ten den se Gimli vydal mnohem dál, než jsem ho mohl já následovat… Již dlouho mi bylo známo, že má podlomené zdraví, ale nikdy by mne nenapadlo, že je jeho stav natolik vážný. Na smrtelné posteli jsem mu přislíbil, že mu zajistím důstojný pohřeb…“ Na chvíli se odmlčel. Rychle mrkal, ale nebylo mu to nic platné, po jeho tvářích se skutálely dvě veliké slzy. „Tak jsem nemohl odplout. Ne s touto lodí. Dodnes nevím, kdy jsem si poprvé uvědomil, že tohle byla poslední loď, která mne mohla vzít na západ. Žádná další už totiž neodplula, neměl na ní kdo jet.“ Teď už otevřeně plakal. Z jeho hlasu zazníval neskutečný žal a slzy vytvořily na jeho tvářích vlhké cestičky.
V Arwen se všechno sevřelo, na chvíli křečovitě zavřela oči, ale ani tak pláči nezabránila. „Mrzí mě to… Je mi to hrozně líto,“ vzlykala, zatímco porušovala pomyslnou hranici mezi nimi, aby ho soucitně objala. „Lehtalyë, iquin. Odpusť.“
„Arwen…“ hladil ji po vlasech. „Odpusť mi, že tě nutím k soucitu, který si nezasluhuji, ač mi není lhostejný.“
Nesrozumitelně zamumlala a víc se k němu přitiskla. Potom už nemluvili, čas pro ně přestal existovat. Jediný měřič teď představovaly údery dvou rozdílných srdcí spolu s jednotlivými nádechy a výdechy.
Teprve ve chvíli, kdy cítila, že slzy na jejích hořících tvářích zcela oschly, dovolila si opustit jeho hřejivé objetí. Chvíli si ho prohlížela, potom se prostě otočila. „Promiň, doma už mě budou čekat,“ prohodila ve spěchu.
„Ndonya clainë quentuva, írë hendinya Elyë entiruva,“ promluvil ve chvíli, kdy sahala po klice.
„Taky tě ráda uvidím,“ zašeptala se sklopenýma očima. Zabouchla dveře a Legolas jen slyšel tlumené dozvuky jejího rychlého běhu.

***

Za tmy spolu seděli u ohně. Arwen mlčky žvýkala elfí chleba, Legolas jen hleděl do plamenů. Nad něčím přemýšlel, ale nezdálo se, že by se chtěl o trýznivé myšlenky podělit.
Dívka už se nesnažila z něj znovu dostat to, co tíží jeho mysl. Ještě se natáhla po čutoře s vodou, potom si jen přitáhla svetr blíž ke krku, od vody táhl chlad, a zavrtala se do deky. Zavřela oči, připravená plout na vlnách snů.
Ještě ani pořádně nezabrala, když ucítila, jak se jí kolem pasu sune ruka. Spokojeně vydechla, zavrtěla se a chytila teplou dlaň jako plyšového medvídka. Z polospánku se pousmála a elfské: „Dobrou noc, má lásko,“ už nezaslechla.

***

Přísný muž, jenž byl ředitelem školy, dnes vypadal ještě přísněji. „Váš třídní učitel včera podlehl vážné chorobě,“ oznámil stroze.
Ve třídě překvapeně zašumělo.
„Jak jistě víte, náš učitelský sbor se v poslední době potýkal s nedostatkem pedagogů, ale už teď vám mohu oznámit, že jsme pro vás našli náhradu. Do konce studia vás dovede pan.. pan… Legolas, který vás zatím měl jen jako záskok na hodiny dějepisu.

***

Týdenní zájezd do Fangornu se pomalu chýlil ke konci. Učitelé se dohodli, že poslední večer smějí studenti strávit na diskotéce. Mnozí z nich ho tam také trávili. Mezi nimi i Arwen, ale kupodivu ji pobyt ve spoře nasvícené místnosti se spoustou potencionálních nápadníků nebavil.
Vyběhla ven, ani si nevzala svetr. Opřela se hrubou omítku a hluboce vdechovala chladný noční vzduch. Z budovy doléhala hlasitá hudba a kolem vchodu postávalo několik kuřáků.
Po chvíli, když si její oči přivykly měsíčnímu světlu, rozpoznala ve stínu přicházejícího Legolase. Mířil přímo k ní. Arwen se rozbušilo srdce.
„Arwen,“ pokýval přátelsky hlavou.
„Dobrý večer,“ ošila se.
„Copak, že nejsi uvnitř? Zeptal se a bylo na něm vidět, že je překvapený.
„Chtěla jsem se trochu nadýchat čerstvého vzduchu,“ ušklíbla se. „Navíc, Fangorn je za tmy vzrušující.“
„To jistě ano. Udělali z něj pěkný park. Enti tak mají dost klidu…“ opřel se vedle ní.
„Jací jsou?“
„Enti? Jako stromy. Svým zdlouhavým jazykem jim zpívají a pomalu s nimi splývají. Jednoho dne přestanou existovat docela…“
„Zní to smutně… Viděl jsi nějakého?“
„Velmi dávno. Teď jsem spatřil jen strom, který mi vyprávěl o svém pastýři.“
„Je daleko?“ začala se zajímat.
„Ne.“
„Ukážeš mi ho?“
„Jestli si to přeješ?“
„Ano, moc,“ vyhrkla.
Legolas vykročil. Našlapoval tak lehce, že nemohlo být pochyb o jeho elfství. Jako by mu stébla trav jen uhýbala z cesty.
Sotva zmizeli pod korunami stromů, Arwen oslepla. Husté větve propouštěly jen velmi omezené množství světla. Několikrát zakopla, potom se musel Legolase chytit za ruku.
S vílí lehkostí se proplétali mezi hustými větvemi.
Po neurčité době se konečně zastavili. Před nimi se tyčil obrovský kmen. Jeho tloušťka Arwen dokonale připravila o dech. Přistoupila k němu blíž, dotkla se hrubě zvrásněné kůry a pohlédla do koruny. Pokroucené větvě se o sebe skřípavě otíraly, listoví ševelilo jemným vánkem.
„Tohle je on?“ zašeptala se zatajeným dechem. „O čem zpívá?“ ptala se aniž by se jí dostalo odpovědi na předchozí otázku.
„Poslouchej… Když budeš dost trpělivá, sama mu porozumíš.“
Arwen se přitiskla ke kmeni a zavřela oči. „Dávná minulost… hodně dávná. Léta a zimy, z nichž některé znamenaly smrt. Vichřice, hmyz a ptáci…“ šeptala tiše po notné době němého soustředění. „Pastýři s jejich pomalou kolébavou chůzí a tichou mluvou, co hladí jako vánek.“
„Je to tak správně?“ vytrhla se ze soustředění.
„Pak také mluví o lásce,“ odvětil Legolas. „O citu, který mateřsky věnoval všem svým nenápadným květům a semenům. O žalu, který ho provázel, když svým stínem zabíjel semenáčky, které živořily v jeho stínu…“
„A o elfech, co o nich říká?“
„Že jejich srdce jsou jako křehcí noční motýli. Příliš křehká, příliš jemná pro to, aby byla někomu lehce dána.“
„Přála bych si mít takové srdce…“ zašeptala.
„Komu bys je dala, aby je nezničil?“
„Přece elfovi!“ vykřikla do temnoty, která je obklopovala.
*i/*
***

Pozdě odpoledne dalšího dne překonali menší kopce a na vrcholu jednoho z nich se jim otevřel nádherný pohled na mohutnou deltu veliké řeky. Jednotlivá ramena se splétala a rozplétala jako klubka háďat. Slepá ramena zarůstala rákosím, které poskytovalo útočiště rozličným ptákům, hlavně rackům a volavkám. Když si Arwen zaclonila oči, několik jich zahlédla, jak se jejich těla majestátně tyčí proti stříbřité hladině.
„Jsme tu,“ zašeptala s hlasem plným dojetí.
„Ještě ne… Až zítra staneme na konci Anduiny,“ pousmál se Legolas.
„Co tam vidíš?“ zeptala se napnutě.
„Moře,“ smutně odvětil.

***

*i*„Mami! Tak mě zkus pochopit!“ křičela rudá jako račice. „Miluju ho!“
„Tak prvně dostuduj a pak s ním jeď třeba na konec světa!“
„Ty tomu nerozumíš… Nedokážu bez něj žít!“
„Taky nedokážu žít bez spousty věcí… Bez auta, telefonu a chlazené limonády,“ vrátila jí matka pohrdavým tónem.
„Hrrrmmm! Sami jste moc dobře věděli, že nechci dál studovat… Tak mě nechte jít!“
„Fajn, nechceš studovat, chceš být s ním,“ vmísil se do hádky otec. „Pak si vyber, buď jsi jdi za ním, nebo zůstaň s námi!“
„Fajn, jdu za ním!“
„Jak chceš Arwen… Pak zapomeň na to, že tady jsi doma.“
„Tati?!“
„To je moje poslední slovo,“ prohlásil rázně.
„Fajn, jdu se sbalit,“ vyběhla z kuchyně a pro slzy ani pořádně neviděla na cestu.

***

Konečně se dočkala! Elerína, Arwenina šedivá klisna, stála v měkkém písku a její veliká kopyta omývalo moře. Arwen zhluboka vdechla svěží vzduch vonící solí s příchutí nekonečných dálek. Zaclonila si oči, marně se snažila dohlédnout co nejdále.
Nad nimi přeletělo několik štěbetajících stínů. „Racci,“ prohodila do prostoru.
„Zelený lístečku, dlouho jsi pod stromem
v radosti přebýval. Varuj se před mořem!
Jednou jen zaslechneš křik racků na mělčině,
víckrát už srdce tvé ve hvozdě nespočine.“
„Co jsi to říkal?“ podívala se překvapeně na svého druha.
„To nic, Arwen,“ leskly se mu v očích slzy.
„Neměla jsem tě sem brát… Proč jsi mi nic neřekl?“ naléhala a v duši ji klíčil panický strach.
Legolas neodpověděl. Ladně se svezl po zlatavém boku svého plaváka, udělal několik kroků kupředu, sklonil se do váhavého podřepu a nechal si omývat ruce zpěněnou vodou, která se v klidných vlnkách rozbíjela o pobřeží.
„Je to už dávno, kdy mi toto vzkázala Galadriel po Gandalfovi. Je to tak dávno, že jsem tyto verše vytěsnil ze své mysli,“ řekl, když se znovu napřímil.
„A co to znamená?“ zavzlykala Arwen.
„Já nevím,“ bezradně pokrčil rameny.

***

Seděla na lavičce ve Velkém sále a tvář bezradně skrývala v dlaních. Slyšela okolojdoucí návštěvníky muzea, kteří ji míjeli zcela lhostejní vůči jejímu žalu. A při tom vypadala tak zranitelně.
„Arwen,“ zaslechla své jméno. Hlas poznala, ale nedokázala k němu ihned přiřadit tvář. Vzhlédla a promnula si unavené oči. „Paladine,“ spatřila Legolasova přítele a kolegu.
„Co tady děláš?“ posadil se vedle ní.
„Já vlastně sama nevím… Snad jsem mu chtěla být na blízku.“
„Co se stalo? Jak dlouho jste vůbec zpátky?“
„Asi několik týdnů. Koně jsme odvezli zpátky na farmu, od té doby všechno ztratilo smysl…“ povzdechla si.
„Ublížil ti snad nějak? Arwen, Když jste odjížděli, byli jste oba samý úsměv… Mám mu rozbít hubu?“ upíral na ni své nádherné čokoládově hnědé oči.
Jen zavrtěla hlavou. „Tohle je moje vina. Neměla jsem ho nutit… Neměla jsem to po něm chtít… Paladine… Kdybys je věděl. Nějaká pitomá básnička a všechno je v troskách… Hrozně se mi vzdaluje. Tak strašně moc. Já… nevím co mám dělat,“ rozplakala se. Paladin ji zdráhavě chytil kolem ramen. Schoulila se mu v náruči, ale v zápětí, jako by si uvědomila, že teď nesmí být slabá, odtáhla se a promnula si zarudlé oči. „On potřebuje… musí… odplout na západ,“ řekla pak naprosto klidným hlasem.
Paladin zavrtěl hlavou. „Tohle je blbost, ať se do podoby skutečného Legolase stylizuje jakkoliv, nikdy jím nebude. Tohle víme oba, bez ohledu na to, jak moc ti tím zamotal hlavu.“
„Pleteš se, Paladine!“ vykřikla a vyskočila na nohy. Ucítila několik zaražených pohledů, mezi nimi i ten Paladinův.
„Chci důkaz,“ upřel na ni pohled.
„Fajn. Jdi za ním a zeptej se ho na cokoliv z té doby.“
„To nic nedokazuje,“ zavrtěl hlavou.
„Jak myslíš, ale lepší důkaz ti dát nemohu, pokud sis toho doteď nevšiml.“
„Já jsem vůl!“ chytil se náhle za hlavu. Vymrštil se na nohy, chytil ji za předloktí a vlekl nějakými chodbami přímo de jedné z mnoha restaurátorských dílen.
Místnost měla začouzené stěny, po kterých se jako popínavé šlahouny roztahovaly police s nejrůznějšími sádrovými odlitky. Na několika velkých stolech pod okny se vršily hromady papírů a uprostřed toho všeho chaosu se tyčila socha z bílého kamene. Arwen se nemusela ptát, aby poznala, koho představuje.
Podoba byla až zarážející.
„Kde jste ji našli?“ zeptala se s pohledem upřeným do slepých očí mramorového Legolase.
„V sutinách nějakého domu. Byla napadrť. Celou dobu, co jste byli na cestách, jsme ji dávali dohromady.“
„A to ses chtěl přesvědčovat ještě nějak jinak?“
„Promiň, nedošla mi ta spojitost,“ pokrčil rameny.
„To nic. Už prožil celá staletí, aniž by na sebe upoutal pozornost. Myslím, že nejsi první ani poslední, kdo ho považoval za pouhého blázna,“ ušklíbla se.
„Díky. Můžeš mi teď prosím vysvětlit, co se tedy děje?“
„Já nevím… Nebo možná… Legolase dostihl žal.“
„Myslíš, že za to může vaše cesta k deltě Anduiny? To je absurdní.“
„Tys neslyšel ty verše… Elfové odpluli a on tu zůstal, aby pohřbil přítele. Kvůli minulosti přišel o budoucnost.“
„Přeháníš…“ ušklíbl se.
„Možná. Jenže Legolas se mi opravdu vzdaluje… Musím jít za ním,“ vykročila ke dveřím.
„Pozdravuj ho ode mě, potom se za ním zastavím,“ stačil jí ještě říct, než za sebou zavřela dveře.

***

Pomalu pootevřela dveře a nahlédla dovnitř. V celém bytě panovalo nezvyklé šero. Nikdo se totiž neobtěžoval odtáhnout těžké závěsy.
Potichu procházela jednotlivými místnostmi, kde napravovala Legolasovu lhostejnost k okolnímu světu. Vpouštěla dovnitř světlo a svěží vzduch. Do ložnice vešla naposledy. Legolas ležel v posteli s prázdným pohledem upřeným ke stropu. Jen pravidelný pohyb jeho hrudníku prozrazoval, že je stále ve světě živých.
„Legolasi,“ oslovila jej. Nejdřív to vypadalo, že jí nevěnuje vůbec žádnou pozornost, ale po nekonečně dlouhé době na ni přecejen pohlédl.
Dívku při tom bolestivě píchlo u srdce.
„Tohle mi nedělej, prosím,“ zašeptala s očima plnýma slz. „Nesmíš tu přece jen tak ležet.“
Elfovy rty se neslyšně pohnuly. Arwen přispěchala blíž, posadila se na okraj jeho lůžka. Chytila ho za ruku, která studila jako led.
„Arwen,“ řekl nesmírně pomalu. „Nemohu odplout do země neumírajících… nemohu už ani žít.“
„A co já? Co bude se mnou?“ zavzlykala.
„Netrap se tím, Arwen. Já žiji dlouho, již příliš dlouho na to, abych to dokázal snést. Ty máš ještě všechno před sebou…“
„Nemluv tak. Mélanyë elyë. Rozumíš tomu, co to znamená?“ bolestivě si skousla spodní ret. „I já tebe. Mélanyë elyë,“ chytil ji za ruku, chvíli jí hleděl do očí a pak zašeptal: „Potřebuji si trochu odpočinout…“ S tím zavřel oči.
Arwen ho chvíli držela za ruku, potom vrávoravě vstala a odešla z jeho bytu, aniž by věděla, jestli se sem ještě někdy vrátí.

***

Pršelo. Veliké kapky pleskaly do mozaikových oken obřadní síně. Arwen mlčky zírala před sebe, neschopná ničeho, ani pláče. V pozadí vnímala přítomnost několika málo lidí, mezi nimi hlavně Paladina, který se jí během několika posledních dní ujal jako starostlivá chůva.
Přišli i její rodiče. Asi to považovali za nutné zlo, snad doufali, že tragédie jim vrátí dceru, tu, která za posledních několik měsíců zestárla snad o několik století. V očích se jí usadila moudrost a rozvaha, ty však právě smýval hluboký stesk. Žal po blízké bytosti. Jako by se celé její srdce změnilo ve vyprahlou pustinu, jako by elfa snad ani nešlo milovat jinak, než celým svým srdcem.
Teskná melodie se přelila do svého závěru a s ní se chýlila ke konci i slavnostní rozlučka.
Posvátné ticho trvalo jen okamžik, potom se prostorem začaly rozléhat tlumené hlasy, jejichž mnohoznačnost se scházela v jediné větě: „Upřímnou soustrast.“

***

Choulila se v křesle. Paladin zatím uklízel své černé sako do skříně. Arwen tupě zírala na obraz v televizi. Program nevnímala, i když rozpoznala, že civí na dokument o Aragornovi, respektive o jeho posledních dnech vlády.
„Už víš, co budeš dělat?“ ozval se Paladin z vedlejšího pokoje.
„Ne,“ odpověděla prázdně.
A hlas v televizi zatím dál mlel svoje: „Aragorn se bezesporu zapsal jako největší z králů Gondoru. Nastolil mír v rozvrácené zemi, uzavřel mnohá nová spojenectví a udržoval kontakty s mnoha přáteli. Dodnes se o prostor u jeho nohou dělí dva menší náhrobky, v nichž odpočívají dva z jeho nejvěrnějších přátel, Hobiti Pipin a Smíšek. Osud jejich rasy nám už patrně navždy zůstane záhadou…“
„Uvidíš, zase bude dobře,“ položil jí chlácholivě ruku na rameno, když přišel.
„Hmm.“
„Samotný skon tohoto krále však neustále zůstává skryt pod rouškou tajemství. Podle všeho vládl velmi dlouho, dobu pro člověka naprosto nemožnou. Ani chemické rozbory a analýzy nám na tuto otázku nedokázaly dát jednoznačnou odpověď. Další záhadou je i sama královna Arwen, v jejíž žilách prý měla kolovat elfí krev…“
„To už zase dávají tenhle dokument? Klidně to přepni, je to pitomost,“ natahoval se po dálkovém ovladači, ale dívka jej zadržela. „To je dobrý, klidně to tam nech.“
„… dochovaných zpráv Aragorn odešel ze života dobrovolně a Arwen po jeho smrti odcestovala do Lórienu, kde do příslovečného do roka a do dne zemřela žalem…“
„Tohle udělám,“ prohlásila tiše.
„To je ta největší pitomost, jakou můžeš…“ začal, ale dívka ho zpražila jedovatým pohledem.
„Přesně tohle udělám,“ zopakovala hlasem, který jasně říkal, že nepřipouští námitky.

***

Stáli na nástupišti, jen Arwen a Paladin. Nikdo jiný nepřišel, nebo spíš, Arwen jeho příchod nedopustila.
Měla na sobě nádherné světlé šaty, na zádech malý batůžek, o němž Paladin pochyboval, že dokázal pojmout vše, co s sebou mohla dívka potřebovat, a v ruce svírala štíhlou černou nádobu se zlatým písmem.
Ve tváři měla smířený výraz, v očích zarytý hluboký žal.
Potřásl jí pravicí a přátelsky ji objal, právě ve chvíli, kdy umělý hlas z nádražního rozhlasu oznamoval žádost o urychlené nastupování.
„Šťastnou cestu,“ zašeptal.
„Díky, už musím jít,“ odpověděla a pružně vyběhla příkré schůdky.
„A vrať se…“
„Jednou určitě!“ zakřičela do zvuku píšťalky, dlouhý had zastaralých vagónů se dal do pomalého pohybu.
„Alespoň doufám…“ zašeptala si pro sebe a zavávala vzdalujícímu se muži na oprýskaném nástupišti. Před ní se otevírala jen nekonečně dlouhá cesta, snad za klidem duše, snad za zapomněním.

***

Paladin se vrátil domů, do svého světa prastarých svědků dávno minulých časů. Občas se zastavil u Legolasovy sochy, kterou vystavili hned vedle Aragorna. I on na ni během let začal pohlížet s důvěrou, s jakou by promlouval jen k nejbližšímu příteli.
Častokrát si při tom vzpomněl na tmavovlasou dívku se zlomeným srdcem, ale ta se už nikdy nevrátila.

11. 2. – 24. 2. 2008 Karlov

Příspěvek byl publikován v rubrice Texty se štítky , , a jeho autorem je yeyra. Můžete si jeho odkaz uložit mezi své oblíbené záložky nebo ho sdílet s přáteli.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *