O železnou rukavici lorda Trollslayera (Drakobijci 9)

Dosažené umístění: 14. místo

Text vyšel ve sbírce textů Draci.info s názvem Stíny křídel.

**********************************

Seděl v křesle, zakalenýma očima hleděl do plamenů plápolajících v krbu, před nimiž na vlčí kožešině seděla mladičká dívka. Bradu měla podloženou koleny, která si legračně objímala volnou rukou, jako by byla nějakou cudnou pannou. Dávno věděl, že to není pravda. Ve druhé ruce svírala korbel s pivem a upíjela nahořklý nápoj.

Tolik si při tom protiřečila. Jemná tvář panenky a svaly muže. Možná za to mohl on, že ji nutil cvičit se zbraněmi, možná taková byla odjakživa, beránek s dračími zuby.

V mnohém připomínala dračici, a že jich Andor za svůj život poznal mnoho. Nemusel se bát nechat ji samotnou a odejít do lesa na několik dní, ostatní muži si beztak dávno zvykli, že není radno přibližovat se k odstrčenému domu bývalého drakobijce.

Tolik let už uplynulo od té doby, kdy celé dny trávil v sedlech ušlechtilých hřebců, s kopím a nádherným mečem s jílcem v podobě draka. Hlavici spodobněnou jako hlavu, křídla představovala záštitu. Prodal jej, ostatně jako vše, co ho spojovalo s minulostí.

Upil piva a pohledem sklouzl na zasněnou Lyaru. To spolu s ní odešel jeho starý život. Znovu se hluboce napil a před očima se mu roztančily dávno zapadlé vzpomínky na hostinec, kde se snažila usmlouvat co nejnižší cenu za jídlo, ale hostinský se nechtěl nechat ošidit.

Andor byl odjakživa vysazený na krásné dívky, zaplatil jí celou hostinu… Nemohl uvěřit, že to všechno snědla, usmál se při té vzpomínce. Už se jí nezbavil. Jednoduše prohlásila, že půjde s ním. Nevěděl, že ta cesta potrvá tak dlouho… ale i kdyby tušil, stejně by neodmítl, protože Lyara do jeho života vnesla řád a dala mu ten pravý smysl.

Lyara snad ucítila dlouhý pátravý pohled, odtrhla oči od snivých dálek své mysli a věnovala svému muži sladký úsměv.

Hned v zápětí vstala, korbel nechala ležet na podlaze a cosi sebrala z krbové římsy. Andor okamžitě poznal, co drží v jemné ručce, ačkoliv neviděl tak dobře jako kdysi. Byl to jeho řetízek s dračími zuby. Už dávno věděl, že ji ta věc nesmírně přitahuje, a proto ho ani nepřekvapilo, když se mu posadila na klín a jako malé umíněné dítě se dožadovala příběhů, které slyšela už mnohokrát.

„Z jakého draka je tenhle zub?“ vybrala si nejkrajnější a nejmenší zoubek.

„Tenhle? Na ten nejsem pyšný… patřil ještě mláděti. Dráče – nedráče, nedá se nic dělat, když ničí úrodu a zabíjí dobytek.“

Chvilku zamyšleně probírala jednotlivé trofeje, potom konečně vybrala největší z oněch třinácti.

„Tenhle zub patřil největšímu samci, kterého jsem kdy viděl. Byl obrovský a o té řežbě se dlouho vyprávělo… Nikdy jsem ti to neřekl, ale jeho vyžraná lebka zdobí bránu v Dardanu,“ pochlubil se s lišáckým úšklebkem.

Lyara vstala, v drobné dlani žmoulala celý řetízek a tvářila se nerozhodně. Takovou ji ještě neznal, běhal mu z toho mráz po zádech, určitě to nevěstilo nic dobrého. Lyara si za všech okolností věděla rady. Nečervenala se jako ostatní dívky, když ji opilci častovali oplzlými poznámkami, ani jí nevadil pohled na krev, ani když si Andor rozřízl kůži na celém předloktí a musela mu ji pomoct sešít.

„Teď ti něco povím já…“ dala mu do dlaně největší ze zubů a hrubé prsty kolem něj sevřela, jako by jej měly chránit, „…tenhle drak býval můj přítel, velmi dobrý přítel a nožná… že by mu patřila i první moje dráčata.“

Nechápavě se na ni podíval, klouby na rukou mu zbělely.

„Ach Andore… Nikdy tě nenapadlo, proč nemámě děti?“

„Nikdy jsem o tom příliš neuvažoval. Nevadilo mi to.“

„A to ti nevrtalo hlavou, proč já téměř nestárnu, zatím co tvoje vlasy ztěžkly stříbrem a zakalil se ti zrak?“

„Myslel jsem, že máš v sobě elfí krev. Neptal jsem se. Žádný půlelf, čtvrtelf a kdoví-na-kolik-elf o tom nechtěl mluvit.“

„To je to. Neptal ses.“ Posadila se na vlčí kožešinu. „Měl ses ptát. Den za dnem hledat odpovědi na otázky, o kterých tě ani nenapadlo mluvit,“ trpce se pousmála. „Ani teď se nechceš zeptat?“ Natáhla ruku po korbelu a nalila do sebe pořádný hlt.

„Jak je to možné… vždyť… ty jsi dračice…“

„Draci měli strach, báli se drakobijců, kteří se na ně sypali jako mouchy na zdechlinu. Hledali možnosti jak se zachránit. Nakonec objevili způsob jak splynout se svým úhlavním nepřítelem… Není to nic příjemného, to mi věř, projít celým obřadem stálo mnoho z nás životy… A ti co přežili, jsou ubohými troskami…“ na svůdně plných rtech jí zahrálo smutné pousmání.

„Takže nevymíráte… jenom se snažíte splynout s lidmi, aby vám konečně dali pokoj…“

„Přesně tak,“ vstala, složila ruce na prsou a začala nervózně přecházet. „Bylo to peklo, jako bych… já vlastně nevím co! Pamatuju si jen hroznou bolest, že jsem ležela v kaluži krve a páchnoucího hnisu, zatímco ostatní nervózně čekali… říkali, že se musím zbavit všeho, co je dračí… sakra!“ zakryla si rukama obličej, v zápětí je vzdálila. Plakala. To bylo poprvé, co ji Andor viděl s uslzenýma očima. „Normálně jsem se rozpadala zaživa! Padaly ze mě kusy masa, loupala jsem se jako cibule a z tý kaše… smrdutý břečky… vznikalo tohle!“ rozpažila v neurčitém gestu. Slzy si zatím hledaly cestičky po jejích tvářích, některé odkáply na bradě, jiné se dostaly až k výstřihu, aby zmizely v úžlabině mezi prsy.

Andor vstal a přitisknul ji k sobě. Nic neříkal, jenom ji pevně držel a do tiše praskajícího ohně zněly mumlavé vzlyky: „Nenávidím… nenávidím tohle tělo…“

A teprve v té chvíli Andor pochopil.

***

Obratně stahoval zabitého zajíce. Hubená mrtvolka visela za dlouhé zadní nohy a legračně se klimbala ve větru. Andor se plně soustředil na práci a se znepokojením zjišťoval, že jednotlivé tahy nože dělá spíš zpaměti, než aby skutečně viděl. Jeho slepota se mílovými skoky zhoršovala.

Uslyšel za sebou tiché kroky. „Lyaro?“ oslovil ji, poprvé od jejího přiznání.

„Hmmm,“ odpověděla. Nemusel se otáčet, aby věděl jak se tváří, a že stojí s rukama zkříženýma na prsou.

„Co teď bude, Lyaro?“ chytil uvolněnou kůži ze zaječích kýt a stáhl ji až k hlavě, kde ulomil přední nožky, odřízl uši a kůži kolem pysků. Z teplého masa se zakouřilo, ale páru hned odnesl poryv vichru. Staženou kůži přehodil přes tyč, na níž se houpal zajíc.

„Nevím.“

„Odejdeš,“ nebyla to otázka, jen suché konstatování. Proč jinak by mu říkala o své minulosti?

„Nakonec ano.“

„Nevyháním tě, ale pokud opravdu chceš, dám ti volnost a dělej si, co chceš…“ jediným tahem rozřízl ušákovo břicho. Vnitřnosti se vyvalily ven. „Klidně pleť hlavu jinému muži.“

Ze změti střev vybral játra a posléze i srdce, o zbytek se pozvaly kočky, jež hned od počátku kuchání seděly rozmístěné v uctivé vzdálenosti a teď konečně poznaly, že na ně přišla řada. Prskaly a v jednom velkém chumlu zmizely i s uloupenou kořistí z dohledu.

„Lyaro?“ neozvala se mu. Neslyšel ji ale odcházet, otočil se a přeběhl mu mráz po zádech, když se setkal s tvrdým pohledem zelených očí.

„Nesou žádní takoví, o které bych stála,“ zamračila se.

„Netvrď mi, žes nikdy nepoznala jiného než mě… Tak naivní nejsem,“ ušklíbl se.

„Poznala. Co chceš slyšet? Že jsem děvka, která se tě jen snažila využít!? Víš co, tak já ti něco povím…“ rozhodila rukama, „…byls první! Potom jsem to zkoušela s jinými, vždycky když jsi šel lovit, ale žádný se ti nevyrovnal. Kdybys tušil, jak jen jsem tě za to nenáviděla… čím víc jsem tě nenáviděla, tím víc jsem tušila, že nedokážu odejít, ani když budu muset…“

„Proč?“

„Já nevím. Možná proto, že mi říkali, že lidé jsou jako zvířata a muži jsou suroví, berou si své ženy násilím… To, co jsem prožila s tebou, nebylo ani trochu surové… ani draci nejsou takhle něžní.“

Dlouho se na ni mlčky díval. Připadal si jako kus hadru. Nenáviděl draky, ale zároveň je musel milovat.

„Tak šup, stáhni toho zajíce, ať můžu uvařit,“ zákeřně změnila téma, usmála se s falešnou radostí a odešla.

Sledoval rozvlněné křivky jejího těla a představil si, že takhle to bude vypadat, když ho opustí navždy. „Nechci, abys odešla,“ zašeptal divokému povětří a napolo stažená mrtvolka se v náhlém poryvu divoce zazmítala. Několik šarlatových kapek dopadlo na zlatý pampeliškový květ.

***

Nad lesem zářil úplněk a jeho stříbrné světlo dopadalo do ložnice, kde vedle sebe mlčky leželi Andor a Lyara. Ani jeden z nich nespal, ale nenašli odvahu jen se na toho druhého podívat, natož se dotknout pokožky zjemněné bledým přísvitem.

Andor se už několikrát převalil a Layra zavzdychala. Potom se jí při jedné zuřivé otočce lehce dotknul, jenže hned ucukl, jako by se spálil.

„Jestli se mě štítíš, můžu se jít natáhnout před krb.“

„Ehm? Ne… to nemusíš,“ zamumlal s hranou ospalostí.

„Tak dobře,“ otočila se k němu čelem a sledovala siluetu jeho širokých ramen a vlasy prokvetlé bílými nitkami. Vlastně se jí takhle líbil víc. S věkem zmužněl a jeho skrytá inteligence se konečně prodrala napovrch. Připomínal jí teď učence z jižních zemí.

Poslouchali rytmus svého dechu, Měsíc venku vystoupil výše po obloze, ale spánek se jim neustále vyhýbal.

Lyara znovu vzdychla a Andor se otočil.

„Copak je?“

„Nic… jen, to je jedno.“

„Tohle je hrozný,“ posadil se.

„Taky mám takový pocit…“

„Nechci, aby se něco změnilo… Jenže ono už se to stalo,“ pokrčil rameny.

Lyara ho pohladila po tváři. „Záleží jen na nás, jaké mosty mezi sebou zbouráme… Nemusíš se bát se mě dotknout,“ do posledních slov vložila veškerou naléhavost a strach, jaké momentálně pociťovala.

Andor chvíli přemýšlel, potom odhodil peřinu a odešel. Lyara zavrtala hlavu do polštáře v němém výkřiku.

Už mezi sebou spálili příliš mnoho mostů.

***

„Proč vlastně tolik nenávidíš draky?“ zeptala se při tiché snídani.

Pečlivě rozžvýkal sousto, spolknul jej a zapil teplým čajem. „Proč myslíš?“

„Promiň, máš pravdu… všichni lidé mají důvod nás nenávidět.“

„Všichni ne.“

Tázavě ho pozorovala.

„Já vás miloval…. To už je dávno. Představoval jsem si, jak změním svět, jak se stanu Jezdcem…. Jeden z tvých bratříčků mi ale ukázal realitu. Žil jsem na s rodiči na statku, měl jsem dva starší bratry a mladší sestru. Když se to stalo, bylo mi patnáct. Přiletěl navečer, to už se všichni vrátili domů a já jako vždycky čistil koně, ostatní šli ke stolu.

Kdybych tam byl s nimi, zabil by mě… Přiletěl, jako by spadnul z nebe. Říkalo se, že drak křičí, tím zvukem prý chce vyřvat do světa veškerou svou zlobu, ale on nevydal ani hlásku. Posadil se na doškovou střechu, div, že pod ním nepraskla, potom prostě vychrlil plameny a zapálil stodolu. Rodiče i sourozenci vyběhli ven, nevěděli o něm. Mohl jsem je varovat, ale nohy mi zdřevěněly a nevydal jsem ze sebe jedinou hlásku… číhal na ně jako kočka a jednoho po druhém je zakousnul a jejich mrtvá těla nechal ležet. Když konečně vzlétl, zapálil i dům a maštali. Z celé naší rodiny jsem zbyl jen já.“

Jako by se stáhnul do sebe. Tahle vzpomínka musela hodně bolet. Lyara vstala, obešla stůl a objala ho. „Hrozně mě to mrzí,“ zašeptala, ale Andor se jí vytrhl a spěšně odešel ven. Ani nedojedl nakousnutý krajíc.

***

Seděl u krbu, ve ztěžklé ruce třímal láhev se zlatavou tekutinou. Nemusela se ptát, aby věděla, že zabíjel svoje vzácné zásoby.

Postavila se nad něj, ani ji nepostřehl. Teprve teď si uvědomila, že jeho nemoc je vážná, že je na tom ještě hůř, než vůbec tušila… nebo, možná to zapříčinilo množství alkoholu, které do sebe dokázal nalít.

Po chvíli k ní zvedl hlavu, hloupě se usmál: „Kdo by to byl řek. Nenávidim draky a zabouchnu se do jednoho z nich…“

„Neměl bys pít. Staré rány tím stejně nezacelíš,“ natáhla se po lahvi, ale stačil včas ucuknout.

„To… tohle je moje. Jestli chceš taky… tak si…“ rozesmál se, „…najdi vlastní!“

„Tahle je poslední,“ pokrčila rameny.

„Tak na… Přihni si na moje zdraví,“ zašermoval jí před obličejem.

Byl roztomile neústupný. Lyara přiložila hrdlo ke rtům a dopřála si pořádný hlt. Když si kořalka vypalovala hřejivou cestičku do žaludku, zrudla a rozkašlala se.

„Nechlastej, když to neumíš!“ vyrval jí láhev.

„Je pěkně silná,“ nabrala konečně dech.

„To bych řřřek. Tohle je moc dobrý pití…“ dopřál si další krůček ke dnu flašky.

„Dej mi ještě!“ rozesmála se a zmocnila se kořalky.

Po několika minutách mu seděla na klíně a nepříčetně se smála, zatímco on se snažil dopovědět tu starou báječnou historku, v níž vystupuje vědro, rozžhavené železo, osel, děvka a zadek starosty nedaleké vsi.

***

Otevřela oči a hned je zase zavřela. Motal se s ní celý svět a žaludek měla jako na vodě. Cosi zabručela a promnula si tepoucí spánky.

Chvilku přemýšlela, kdy došlo k té závratné události, že se jí na hlavu zřítila obloha, potom pátravě natáhla ruku a narazila do něčeho velkého. Ucukla zpátky, ale zachytila ji hrubá ruka.

Otočila se na bok a zamžourala. „Andore. Vypadáš hrozně,“ zachraptěla.

„Tak v tom případě buď ráda, že nemáš zrcadlo,“ zašeptal a pevněji sevřel její dlaň.

Pousmála se.

„Nevěděl jsem, že se dračice dokážou takhle zbourat,“ ušklíbl se.

„Co se stalo, nic si nepamatuju.“

„Co by – ožrali jsme se jako dobytci. Zbytek mám trochu v mlze…“

„Fajn, kolik toho zbylo?“

„No…“ pustil její ruku, natáhl se kamsi dozadu a zamával prázdnou láhví. „Jestli něco zbylo, tak jsme to asi vylili.“

„Bože, mě je zle,“ otočila oči v sloup.

„Udělám vývar,“ zvedal se.

„To je dobrý,“ zastavila ho, pomalu se nadzvedla na lokty, chvilku se rozhlížela, ale nakonec zase klesla zpátky na podlahu, hned vedle vlčí kožešiny. „Ještě chvíli zůstanu ležet… chvilinku.“

„Nedělej si s tím starosti,“ mávl rukou. „kolik takových rán už jsme přežili?“ pousmál se.

„Moc ne,“ zamumlala se zavřenýma očima.

Tohle bylo v podstatě první, první od doby, kdy mu řekla, kým ve skutečnosti je. Tolik jí připomínalo všechna uplynulá léta, jenže přesevše cítila opatrnost a chlad.

***

úplněk už odešel, ale z Měsíce neustále zůstával dost velký kus na to, aby dokázal osvítit celý kraj a jeho paprsky jako stříbrné nitky pronikaly do duší těch, kteří dosud nepřivřeli víčka.

Ve větvích nedalekého lesa zahoukala sova, Lyara vzdychla. Zase leželi vedle sebe a zase se báli udělat první krůček, a při tom by stačilo jen o kousek posunout nohu, jednoduché jako facka, ale přes to prakticky nemožné.

Andor se otočil, cítila jeho pohled, ale ani se nepohnula. Znovu vzdychla a vzápětí uslyšela šustivý pohyb sousední peřiny.

Ani si nestačila pořádně uvědomit, co to znamená a výhled na strop jí zastínila temná silueta. Jejich rty se spojily a šmátravé ruce zmizely pod dívčinou přikrývkou.

Milovali se za přítomnosti zoufalé touhy, která hledala cestičky k vášni minulosti, ale jejich cesty se vytrvale míjely.

Byla to připomínka toho, co vzplanulo kdysi dávno, jenže dnes to neznamenalo více než sen. Nádherný sen o krásných věcech, neexistujících příslibech zítřka.

Když potom leželi vedle sebe a Andor ji objímal, nemysleli na nic. Oba podvědomě tušili, že tohle byla jejich poslední noc, poslední chvíle, kdy jim bylo dopřáno cítit vzájemnou blízkost a ve druhém hledat němou oporu.

***

„Grauuuughrrrrrrr!“

Andor otevřel oči a prudce se posadil. Promnul si dosud unavená víčka a teprve v té chvíli si uvědomil, že místo vedle něj je chladně prázdné.

Natáhnul na sebe kalhoty a vyběhl před dům.

Na obloze se převalovaly narůžovělé červánky a obzor pomalu jasněl nadcházejícím dnem. Kraji dosud vládnul noční klid, ale Andorovi divoce bušilo srdce. Přímo před jeho domem stál drak s roztaženými křídly a ostnatou hlavou nataženou k zemi, kde stála nahá Lyara. Hladila ho po jemných nozdrách, rty se jí pohybovaly v tichém šepotu.

Šupiny toho obra zářily zelenomodrým přísvitem, šelmí oči tvrdě hleděly na Lyaru. Z nozder se mu vznesl obláček páry, oči se upnuly na Andora.

Lyara cosi zasyčela, drak opřel kostnatá křídla do masy vzduchu, několikrát mocně zamával a vznesl se. Posměšně zakroužil nad chalupou, potom zmizel za hradbou lesa.

Lyara se za ním dívala a oči jí zářily radostí, zcela lhostejné k ostatnímu světu.

Andor se tiše vrátil zpět do domu.

***

Zezadu ho objala a chvíli ho jen tak držela. Andor svěsil ramena a tiše čekal, kdy se odhodlá k prvním slovům. Moc dobře věděl, že je nebude chtít poslouchat.

„Moc mě to mrzí…“ zašeptala.

„Nemá proč.“

„Andore…“

„Ne, nic si z toho nedělej. Mě je to jedno.“

„He – “ vydechla a pustila ho.

„Ne, tak jsem to namyslel,“ otočil se k ní čelem.

„Měla jsem ti to říct dřív… Mohl jsi mě poslat pryč a najít si lepší ženu. Takhle tu po mě zbude hrozné prázdno,“ sklopila oči.

„Neboj se, tak zlé to nebude. V lesích je chám Dračího boha. Dlužím mu službičku.“

Pousmála se a v očích jí šibalsky zajiskřilo. „Kdybys byl mladší, stal by ses Jezdcem.“

„To by pro mě byla pocta,“ vydechl.

„Já bych si nemohla přát lepšího jezdce.“

„Tak… Kdy odejdeš?“

„Brzy… Zítra ráno. V noci se proměním.“

„Aha… Zvládneš to?“

„Budu muset,“ nervózně přešlápla.

„Můžu být s tebou, jestli chceš.“

„Ne, to po tobě nemůžu žádat!“

„Já ale chci.“

Lyara mu padla do náruče a pevně ho sevřela. „Děkuju, děkuju ti…“ šeptala.

***

Hrubě nahozené stěny osvětlovalo matné světlo svící, Lyara seděla nahá na zemi a vdechovala omamnou vůni bylin. Andor seděl v křesle a tiše ji pozoroval. Loučil se s ní, v duchu proklínal každičký okamžik života, který jí věnoval, ale hned v zápětí se za to nenáviděl a začal ty chvilky velebit.

Čas lenivě ubíhal a zdálo se, že zatím k ničemu zvláštnímu nedošlo. Lyra neustále seděla na zemi a vdechovala omamné výpary, ale její víčka se k sobě křečovitě tiskla, a co chvíli zpod nich ukanula slza. Okamžik se třpytila na dívčině tváři, potom stekla až na bradu, kde teskně zabalancovala a s posledním příslibem matného světla ukápla.

Andor ji upřeně sledoval a čekal, kdy už to konečně začne, kdy se z ženy jeho života stane šupinaté krvechtivé monstrum. Možná si ji prohlížel až příliš pozorně, protože se zprvu ani neuvědomil, že se skutečně začalo něco dít. Lyra otevřela oči, ale zdály se slepé, prosté jakéhokoliv života, jen jejich barva byla náhle vodově modrá, rozdělená ostrou linkou svislé zornice.

Na venkovní parapet se posadila můra, složila svá hnědá křídla, nenápadnou výsadu nočního tvora, tolik nepodobného jeho denním příbuzným, a její chlupaté nožky našly oporu v nerovném povrchu dřeva. Cvičně stáhla sosáček, ale než pohyb dokončila, ozval se zvuk tříštěného skla a jeden ze střepů rozmázl buclaté tělíčko nočního motýla a společně s oslizlou šmouhou zapadl mezi stébla vyschlého trávníku. Jen jediné potrhané křídlo se zatřepotalo na okraji parapetu, potom jej průvan odnesl v zapomnění. Z domu se ozval výkřik, tolik nepodobný lidskému a zároveň ani zvířecímu.

Teď už nebylo cesty zpět.

***

První sluneční paprsky ozářily dosud podřimující kraj, a jak slunce šplhalo po obloze vzhůru, dotýkaly se jeho zlaté prameny více a více předmětů, které jim stály v cestě, až se konečně dotkly i dračích šupin, které okamžitě zahrály stovkami odstínů.

Perleťová dračice potřásla hlavou a několikrát zamrkala. Andor se utápěl ve vodové modři jejích očí a nepřestával obdivovat dračí chladnou krásu.

Lyara se znovu otřásla, až šupiny na jejím krku zachrastily, a muž bázlivě ustoupil o několik krůčků.

Natáhla se k němu a špičkou tlamy její klínovité hlavy s vypouklým čelem se dotkla jeho hrudi. Váhavě ji pohladil a dračice zamrkala.

„Jsi krásná,“ zašeptal s podivně zastřeným hlasem.

Dračice se vzdálila, roztáhla křídla a zastínila jimi slunce. Ocas volně stočila kolem zadních nohou a esovitě prohnula krk. Chvilku se zadívala nad lesy, snad tušila přítomnost toho, kdo se mužovým takřka nevidomým očím zjevil až za několik okamžiků.

Včerejší pohled na temného přítele jeho vyvolené vháněl vztek do ztuhlých svalů, dnes nutil slzy smutku stoupat do očí.

Drak měkce dosedl nedaleko dračice, ladným pohybem složil blanitá křídla podél boků a otočil dlouhou štičí hlavu směrem k nim. Zelené oči vyhlížely škodolibě a Andor dostával bezmocný vztek.

Sám toužil po tom, aby mohl roztáhnout křídla a být jí nablízku, zůstat s ní až do konce svých dní… Tolik času zbytečně promarnil vztekem, zmatkem, strachem.

Lyra otočila hlavu k tmavému drakovi, tiše zavrčela a opět se vrátila k Andorovi.

„Běž… nenech svého draka čekat,“ zašeptal. Na víc se nezmohl.

Lyra z něj však nespustila oči, přisunula se blíž a potom mu foukla do tváře. Chladivý vánek byl jako polibek, ale během chviličky se osvěžení, které přinášel, změnilo v mrazivou štiplavou bolest. Zakryl si tvář rukama, oči mu bez přestání slzely.

Bolest odešla stejně náhle, jako před tím přišla. Promnul si oči a jasné barvy, které následně spatřil, mu braly dech. Už zapomněl, co vlastně znamená to slůvko vidět.

Tmavý drak se odrazil, několika prudkými máchnutími nabral výšku, zakroužil nad stromy a zavolal na perleťovou dračici. Nerozmýšlela se, jen několikrát cvičně zamávala křídly a následovala drakova příkladu. Andor jí mohl jen zamávat, ale neudělala to. Jenom stál s rukama překříženýma na prsou a díval se na hranici modravého obzoru, kde mu ve vycházejícím slunci zmizeli oba draci.