Asi kolem Vánoc se ve mně probudila neodkladná touha nakreslit něco hodně velikého, dost možná proto, že jsem v tu dobu zakopávala o plátna na každém kroku. A samosebou o plátna o minimálním rozměru 60 x 40 cm, ale častěji o 100 x 100 cm a podobné zhovadilosti.

Až mi bylo líto, že nepoužívám techniky, kterými by to na plátno šlo.

Snažila jsem se to v sobě udusit, protože alternativy pro moji nejmilejší tuš a akvarel samosebou existují, ale žijeme v bytě 1+1 a jeho kapacity jsou už tak dost naplněné.

No, nebudu chodit dlouho kolem horké kaše, nakonec jsem neodolala a přivlekla si domů akvarelový papír o rozměru A2.

Postavila jsem ho ke knihovně a chvilku ho obcházela, protože část mé dušičky tím byla naprosto uspokojena. (To si přímo říká o článek o tom, jak syslím výtvarné potřeby ;)).

Ale netrvalo dlouho a nenechala jsem ho jen tak stát. Podařilo se mi ho nacpat na můj stůl.

Váhala jsem, zda sem tu fotku dát, ale říká víc, než mých sto slov. Přesně takhle vypadá můj obyklý pracovní bodrýlek (ty černé věci jsou rozpracovaná šperkovnice. Stále není hotová, ale až bude, tak o ní taky něco napíšu). Na mém stole přesně poznáte, co byly mé předchozí tři (možná až pět) projekty. V každém případě vím, že žádný stůl pro mě nění dost velký (tenhle má 150 cm a je to nevětší stůl, jaký jsem kdy měla).

A pak už mi nic nebránilo v kreslení obrazu, který jsem přislíbila Taratě. Zadání bylo vcelku prosté:

Modřín z mého kalendáře pro rok 2016.

Dlouho jsem uvažovala, že vytvořím něco akčního, hravého a rozjásaného, ale modřín se nechtěl nechat a donutil mě, abych vytvořila následující pózu:

Fotka je hodně ztmavená,  kupodivu jsem se už asi naučila skicovat bez toho, aniž bych do papíru vydřela díry a stvořila čáry připomínající víceproudé dálnice.

A přes tužku jsem  začala tvořit tuší a nakonec jsem dodala i akvarelovou auru.

Musím říct, že velký formát mi dal pořádně zabrat. Nejen, že jsem bojovala s prostorem na stole, ale u něčeho tak velkého se obtížně získává náležitý odstup, aby celek působil harmonicky, ať už v základní anatomii, nebo v konečných úpravách při dokreslování detailů.

Proto se tvorba roztáhla do dní. Prostě jsem si mezi jednotlinými částmi potřebovala odpočinout, a tak se vždycky Modřín ocitl opřený o knihovnu, kde jsem ho měla pěkně na očích a mohl mě dál deptat svou přítomností a  postupně objevovanou nedokonalostí.

Ale vytrvala jsem přes všechny ty porodní bolesti a hotový Modřím už čeká na svou budoucí majitelku. A jen doufám, že se dočká nějakého pořádného rámu ;).

Jo a na závěr, uklidila a přeorganizovala jsem si stůl.

A stále jsou vidět moje poslední tři činnosti (čtyři, když budu počítat, že jedna z nich je schovaná v hromadě papíru před šuplíčky).

Držte mi pěsti, ať mi to dlouho vydrží.

PS: Za odblešení (= odstranění překlepů a nesmyslů) děkuji Elvien.