Uvažovala jsem, jestli vůbec psát ohlédnutí z předchozího měsíce, protože mi přišlo, že jsem vlastně neudělala nic. Nebo spíš nic nedotáhla do konce.

Jakmile jsem nad tím začala přemýšlet, tak mi došlo, že to vlastně není pravda. Přinejmenším jsem v rámci svých šicích pokusů poprvé sáhla po úpletu a ušila si těhotenské triko.

Střih jsem si koupila na stánkách caramilla.cz, konktértně tenhle:

A ještě jsem si k němu potom dokoupila klasické rukávy (krátké/dlouhé).

Triko dopadlo nad očekávání příšerně, ale odnesla jsem si z něj cennou zkušenost, a to, že marketové nitě stojí opravdu za prd a nemá smysl je vůbec kupovat. Trhaly se, zasekávaly a vůbec mi to první šití činily docela nepříjemným, abych v konečné fázi ještě zjistila, že jsem udělala chybu cca v prvních deseti minutách šití a vyrobila si záševek na prsu v podpaží. Korunu tomu nasadil fakt, že ten konkrétní pružný steh, co jsem zvolila, fakt nejde párat.

Fakt se mi chtělo křičet… a brečet!

Ale triko na doma dobrý.

Foto z 15. února jako tradice „poslední Ríšovy břichaté fotky“. Málem jsem na focení zapomněla, takže večerní světlo už nepřálo a fotit ten malý pytel blech taky není sranda. Nicméně to triko – to je ONO!

I když mám pocit, že šití z úpletu je jako celek deprimující záležitost.

Nicméně jsem nepolevila a koupila si při návštěvě rodičů v naprosto skvělé prodejně ve Žďáře nad Sázavou (na Konventu, kdyby někoho zajímalo), dva další úplety a jeden z nich se velmi brzy přerodí v triko číslo dvě. A zatím to vypadá nadějně (už jen sešít boky, začistit rukávy a spodek). Ale bojím se, tenhle úplet už byl dražší a riziko pokažení je stále velké…

Celkově teď hodně času trávím šitím, a tak si říkám, že bych měla sesmolit článek, co jsem ušila, co chci ušít a podělit se o své začátečnické stesky, užitečné weby, knihy a eshopy na látky (a že jich mám!).

A třeba při tom rozlousknu i dilema, jestli je šití užitečná dovednost, nebo další z koníčků, co sežere fakt hodně peněz a času.

Jo a taky jsem došila kabelku, pous číslo tři. A vypadá celkem k světu, jenže jsem si ji nevyfotila, takže nic, no. 😀

Z dodělávek jsem strávila hodně času u závěrečných úprav pexesa s hmyzem, tisk jsem ale obdržela až prvního března, takže i vzhledem k rozbíhajícím se objednávkám, pexeso považuji spíš za milník března.

Jsem zvědavá, jak to s prodeji nakonec dopadne, protože jsem do tisku vložila odložené peníze z prodeje mých výrobků (magnety a bižu), takže dokud se náklady nevrátí, mám na další takové projekty stopku. A že mi tu čekají omalovánky pro dospěláky s ptáčky a pexeso s dinosaury by se dalo také poměrně snadno dotáhnout…

Takže jinými slovy: POKUD ODE MĚ CHCETE VIDĚT NĚCO DALŠÍHO, KOUKEJTE MĚ PODPOŘIT KOUPÍ HMYZÍHO PEXESA!

Konec nátlaku.

Březen je asi brzký měsíc na to, abych vyšilovala, že nestihnu dokončit plánovaný kalendář, ale vzhledem k tomu, jak nemilosrdně se začíná blížit termín porodu, už se to tak brzy nezdá.

Původně jsem plánovala začít v lednu a každých 14 dní vyprdnout – ehm – dokončit jeden obrázek, ale nedělám si to jednoduché, takže s různými ospravednitelnými zdržemíni i prostými (a sprostými) výmluvami jsem začala kreslit až v únoru a dokončila na samém začátku března.

Tihle agapornisové jsou zatím jasnými favority pro měsíc květen, ale třeba nakreslím ještě nějaký lepší párek papouchů, takový, co nebude mít růžové ksichtíky, ale bude spolu nějak pěkně interagovat.

No a hlavním tématem pro únor pro mě bylo zahradničení. Záhony, jejich tvorba, snadná údržba a ZELENINA!!!

Dokonalý pěstitelský rauš!

Za vším stály mizerné výsledky z loňska (no, vím, co jsem zvorala, takže to považuju za úspěch) a jakási vnitřní nespokojenost se stávajícím umístěním záhonů. Aktuálně jsou za stodolou, na její severní straně a je to nejstudenější místo zahrady (když pominu severní stranu domu, ale tam je zpevněný dvůr).

Takže jsem si pořídila další knihu (a zmínila jsem ji už v lednovém shrnutí):

a většinu února strávila v její společnosti. A pak ve společnosti ještě jedné, ze které jsem si doplňovala některé encyklopedické vědomosti, které mi v téhle chyběly:

Takže po přelouskání první jsem donutila muže napsat, co by se mu líbilo konzumovat z naší zahrady, připsala k tomu vlastní seznam a vyrobila šílenou excelovskou tabulku, která obsahuje mimo jiné čeleď, trať, vhodné a nevhodné sousedy, kdy předpěstovávat, kdy dávat/sít ven, velikost, spon, nějaké zajímavosti, obvyklou dobu sklizně a jak nejlépe zpracovat. Bude to dílo, co budu v dalších letech doplňovat – o další druhy, co budeme zkoušet v následujících letech i o vlastní zkušenosti v našich podmínkách…

Zjišťuju, že je pro mě opravdu těžké nepodléhat stavu „to je zajímavé, to chci zkusit“, takže jsem se při výsledném nákupu osiva stejně ještě nechala unést, ale u cuket a dýní to nevadí, protože plánovaný nový záhon na ideálním místě nakonec znamená záhony tři.

To bude legrace, s malým miminem hledat, co ještě se dá z těch cuket udělat 😀

Na tomhle místě musím napsat, že překvapuji sebe samu, protože zahradničení mě nikdy nebralo a pomáhání na záhonech jsem brala jako takové nutné zlo… jenže to nebyly záhony pod mojí taktovkou a z plodin, co jsem si všechny vybrala já sama osobně.

Ono celkově to nové záhonoviště tak nějak vykrystalizovalo samo. Už od nastěhování se nám nelíbila třešeň před stodolou. Je tam mírný svah, z jihu celý odkrytý a končí výhřevnou zdí stodoly, u které jsou tři hlavy nějaké stolní révy (plodí, nezabila jsem ji a ty hrozny jsou moc dobré!). Prostě blbost, aby tohle místo s vínem jednou zakrývala koruna vzrostlé třešně… a pak bác, a bylo to.. muž ji přesadil, přijel bagřík a máme kráter připravený na záhony v duchu permakultury, kde budou letos hlavně zmiňované dýně a cukety.

Takže už aby bylo teplo, abych mohla zaset první pionýry v podobě salátů a ředkviček a taky k nim přihodila kedlubny, co už mi tu statečně koukají v sadbovači.