Tenhle článek s s sebou táhnu jako zavazadlo už pomalu půl roku, takže je na čase ho odložit, protože venku už vřískají ptáci, a jak vyleze sluníčko, už už pobíhám po zahradě a plánuju, chystám a přemýšlím.
Je to tu! Vypuklo jaro a sluníčko mě vytáhlo ven. Naprosto přirozeně jsem přešla z režimu spícího medvěda do stádia vzteklé fretky.
Nebylo to, jako by někdo přehodil vypínač, spíš takové pomalé probuzení, které začalo už někdy v lednu, kdy jsem oprášila zahradnické knihy a zasnila se, cože by se mi letos líbilo na těch krásných záhonech, které vznikly loni pomocí bagříku.
Povídání o kokedamách si žádá pokračování, a to malou exkurzi mezi moje mechové koule.
Slíbila jsem článek a nějak se mi to zaseklo, ostatně jako vždycky, když něco takového slíbím. Měla bych se už konečně poučit a přestat slibovat, že něco bude brzy…
Zkusím to tedy vzít pěkně z gruntu, když už mi to trvalo.
Co to jsou kokedamy?
Jednoduše mechové koule, ve kterých se pěstují rostliny na místo klasických květináčů. Je to stará (snad prý ze 14. století) japonská metoda a Celý příspěvek
Po nejstarších harcovnících zfouknu dvě mouchy jednou ranou:
Díl druhý: Darované sukulenty
Přesně podle výhružek, první z článků o mých zelených uzurpátorech prostoru.
Nevěděla jsem odkud začít, a tak to vezmu od těch nejstarších a darovaných.
Díl první: Kytky od babičky
Venku se nám oteplilo a vypadá to, že vypuklo jaro.
Pro mně tohle období znamená (krom oblíbené výměny zimní bundy za jarní) především začátek pěstitelského snažení.
